|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 9. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Říkali (próza, AN') • Dej hladovému pít... (poezie, AN') • Má báječná sestro... (próza, AN') • Ráno (próza, AN') • Zamyšlení (komiks, AN') • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • Psaní na pokračování: část X. (próza, AN') • Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka (próza, AN') • Z plzeňského baru (poezie, AN') • Běžím (próza, AN') • Lenka (próza, AN') • K sobě laskavá (poezie, AN') • Zpověď mladé stařeny (poezie, AN') • Houkání (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v Ž. (poezie, AN') • Pozvánka k nám (poezie, AN') • Malebné zátiší se hřbitovem (poezie, AN') • Děrovačky (fotografie, AN') • Písmeno (poezie, AN') • Pokurná (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • O unikání v pátek 13. (poezie, AN') • Jako žádná ze sta (poezie, AN') • Odříznuté (Když víla s vílou spí) (poezie, AN') • nemá název (poezie, AN') • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • Báseň k obrázku (AN') • O zvedání (poezie, AN') • S muži v jídelním voze (poezie, AN') • Nána (poezie, AN') • Vítání léta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvách (poezie, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči) (poezie, AN') • Poznámka na okraj (úvaha, AN') • Výprodej v oddělení citů (poezie, AN' ) • Mindráky (poezie, AN' ) • Modelovací hmota (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Jen tak jet tramvají (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') | |
|
[javascript protected email address]
Prolétli jsme si navzájem životem. |
|
|
Jen tak jet tramvají A vzpomínat na dříve Kdy jsem vždy mívala Aspoň dvě promile Vzpomínat na kdysi Matně jen na tváře Divit se na stokrát Jak Osud to dokáže...
Kdo koho provází Kdo koho ztrácí Vyznat se ve vztazích Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji Vidět a nevidět Místa co skrývají Na mnohé odpověď Místa co vypráví Pohádky o holce Která se snažila A žila dost divoce.. |
|
|
Stoned. Úplně cítím, jak mě ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
Že nedojdu z gauče do postele.
Jediný způsob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlavě obloukem.
Ve vakuu by nepřežily.
Stoned.
Jiný člověk.
Ne-člověk.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
Že nedojdu dál, než na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlasům v dále není rozumět.
Není to potřeba.
Stoned.
Člověk nepotřebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje příliš.
Stoned.
A člověk se neděsí neexistence.
Člověk se neděsí. Vůbec ničeho.
Vůbec ničemu se nediví.
Stoned tak moc, až svaly samy od sebe začnou chtít cvičit.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvořeny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvolňují.
Dýchají.
Stoned tak moc, až začně člověk konečně dýchat.
Najednou není nic nemožné. Dokonce lze nevědět o vlastních limitech.
|
|
|
Svět vysychá a v písek se nám mění pod rukama. Lidé se k sobe chovají jak ve středověku. Planeta sténá a dostává záchvaty.. Škatulky a kategorie. Kdo je potřebuje? My všichni. Lidi. V tom současném světě, který víc a víc připomíná béčkovou scifi. Chcete chytrý dům? Geniální hekr bez zábran vás může v takovém domě na dálku upálit. Všechno je buď a nebo. Střední cesta se ztratila v bludišti křižovatek. Lidé pokrývají sebou a svými výtvory Planetu jako plíseň. Lidíje moc a přesto se stále vyrábějí noví a noví. - Všechno začíná být špatně.. černá převládá nad bílou a šedou si musíš koupit. Ostatní barvy vidíš jen na drogách. Bože! To je ale svět. |
|
|
Připadám si jako hmota vtlačená do formičky. Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu.. Koule. Placka. Zahřátá a vláčná. Nechávající na sobě vidět otisky prstů. Nechat rozhodovat jiné. Jsem hmotou, tedy jsem. Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat. Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec. Tolik možností. Součást hry. Všech her s cizími hmotami. Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám. |
|
|
Vždycky jsem měla mindráky, že mě holky nechtějí vzít mezi sebe.
Vždycky jsem měla mindráky, že mě kluci chtějí vzít jen do postele. |
|
|
- Dobrý den. Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?
- Ano. Ale je pro vás příliš velká, nebo malá.
- To nevadí. Beru jakoukoli. |
|
|
Holky, co si znával, už asi nevopícháš. Holky, co si píchal, už asi nepoznáš. |
|
|
Zamotaná do hadiček a drátů nemůžu spát, štěstím napumpovaná jsem myšlenkami jinde, na jiném oddělení obrovského špitálu. Krvácím touhou zase ho vidět! Bolí to jen úplně málo, jen ze strachu o něj. |
|
|
Červené oči. |
|
|
Když se není vyspat s kým, |
|
|
Včera jsem pozorovala měsíc Nejlépe hřeje lidské tělo Vítám letošní léto Loňské problémy jsme vyřešili |
|
|
Byla jednou jedna Nána, Tak jednoho rána Nána na to s dlouhým nosem: Máma křičí dál: "Bu bu bu ty malá hloupá, Máma stojí, mlčí, "Náno, budeš už teď vstávat?" A tak naše milá Nána |
|
|
Káva a rohlík s medem Záchranná brzda Nic neobvyklého |
|
|
Zvedni mi zase náladu Zvedni mi náladu Zvedni ten padací most Zvedni konečně koutky v úsměvu |
|
|
Křehkost |
|
|
Trav se mnou čas, |
|
|
Z mlhy se vynořila Samota Beznadějně prázdná ulice Opilecké halekání |
|
|
Nesmíš trpět za to |
|
|
Naše stany Také dnes v mém světě spí se mnou dívka Spící a nádherná Uzavřená - víc uvnitř než venku Kdo tu není - mě nezajímá. |
|
|
Studený vítr nutí vše tančit Vesnice za vesnicí Teď putujeme čtyři Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové Polévka a pivo Do auta jako do vesmírné lodi |
|
|
Bytosti touží unikat |
|
|
Trhám si vlasy: Ve žhavém odpoledni Tělo vysušené až k bolesti Jsi tak starý |
|
|
Válet se v řece |
|
|
Za tmou a kouřem Snad jen já si naháním trochu hrůzu Souboj dobra se zlem Tak to zase trochu celé nedává smysl
|
|
|
Věnováno Festivalu Kůra
V jedný kapse na zadku
občanku Tak tady nedaleko chrámu Psi a prach a málo vody Pivovar kouzel a možností Pokud to sám sobě dovolíš:
Děkuji. |
|
|
Písmeno! Písmeno! Písmeno! Písmeno Duševní polévka s písmenky Písmeno! Písmeno! |
|
|
(Pozn.: foto bylo pořízeno během vázání druhého čísla... někdy na přelomu února a března... přibližně...)
|
|
|
Teplé barvy. |
|
|
Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
Teplo a důvěrně známé věci:
Už se k nám dlouho nezatoulal žádný... |
|
|
Houpe se země Sedíš tu s výrazem někoho, Chce to ten správný úhel pohledu Cizí noční neklid na stole mrtvola chleba Tak mladí - zpátky na svět vyvržení, |
|
|
Bledě oranžová zář nad městem
dává tušit život
ve všech jeho podobách.
Kolik lidí teď zažívá to, co já?
Ty, my, vy…
Každý člověk v té sídlištní hloubce
pod balkonem
má svůj příběh
všichni ti Petrové a Kláry
z drátěných šaten
jsou dneska tátové a mámy
a jejich děti mají neobvyklá jména
a svoje vlastní příběhy
zatím jen v kdovíjakých šatnách
a nad domácími úkoly.
A rozviklaní staříci močící na rohu
proplouvají časem
vyzbrojeni nakyslým zápachem
a tomu kolem už neublíží.
S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho
na jeho příběh.
A teď pozdě večer
při pohledu z výšky jedenácti pater
očima objímám betonové obry
spolkli moje kamarády z dětství
a přesto se v jejich stínech cítím doma.
|
|
|
Na ulici bez ustání něco houká stupňuje se to… …ten pískot rve uši, protrhává blánu otupělosti – jeden by z toho zvracel, jeden dneska před Koh I Noorem zvracel; nestojím o společnost, vříská si to dál někde ve Vršovicích; lampy jak přistávací dráha pro sobotní ráno, cigareta mezi prsty, ošklivý pes venčí agresivní paní ve vytahaných teplácích… Ticho! Vplížilo se a zabilo veškerý zvuk.
|
|
|
Vlny ve vlasech svázané a bité. Srdce moje nikdo nespoutá. Smysly vínem trochu neklidné a tiché. A city zahnané někam do kouta.
Živá voda červená se někde v žilách. Sukýnka skládaná, trochu moc krátká. Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.
Ošklivá stařena v barevných látkách. |
|
|
Hladím si tělo svými vlasy, Jsem si vzácná, |
|
|
Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám. Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši. Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“ Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka. To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka. Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“ ↪ Další stránka |
|
|
„Tati pozor!“ Běžím. Všude okolo je tma. Běžím ze všech sil. Běžím. Jako bych běžel už celé hodiny. Běžím. Za zády mám slunce. Běžím. Dvě. Slunce. Běžím. Nejasně cítím, že o život. Běžím. Za zády mi žhnou dvě velká slunce. Běžím. Plíce nestíhají. Běžím. Píchá to. Běžím. „Tati!“ Nerozumím tomu zvuku. Běžím. Ale cítím z něj naději. Běžím. Už nemohu zrychlit. Běžím. Už nemohu běžet rychleji. „Tati… prosím!“ Běžím. Jako by měla přijít bouřka. Běžím. Musím. Běžím. Kam? Jako blesk z čistého nebe. „Prosím… NE!“ Běžím. Běžím. Běžím. „Tati…“ „Drž hubu a běž ho naložit. Snad bude mít dobrý maso, když vydržel tak dlouho běžet.“ |
|
|
Konec barového pultu jako obzor, vysoké stoličky jako odrazové můstky, odvazuju svou loď a nevím, jak tohle zase dopadne. Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku. Bicí odbíjejí začátky i konce a očima básníka uvidíš jen stejně postižené. |
|
|
„Mami!“ zapištělo děvčátko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodlně se uvelebilo na sedačce v tramvaji. Dospělý pasažér se nikdy tak pohodlně nesloží na tyhle sedačky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dítě. „Ježišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ letělo mamince hlavou. Kromě toho stíhal její mozek ještě asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nepřirozeně. Děvče zamžouralo. Pohádku. Ok. „Šly spolu takhle na výlet dvě myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Ježišmarja! Proč zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamračila, na vteřinku ztuhla, nadechla se a pokračovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je měla mít z gumy, a hrozilo, že se složí): „…‘Tak ti mě napadlo – myslíš, že tam někdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak může myšlenka myslet?! Toseminepovedlo! A matka se složila vedle děvčátka na zem a napůl se smála a napůl plakala a udivené a rozespalé děcko s ní.
|
|
|
Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vždycky pomůže. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to všechno jen o vaší hlavě. Tíhu pokoření od vlastní sestry vám pomůže snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá léčit. Pak v sobě zaslechnete hlas vaší sestry. Dvojčete. Té nejbližší i nejvzdálenější zároveň. Běháte v kruhu, jak cvičená laboratorní krysa. Svět se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skončíte v blázinci. V pěkné hezké cimře. Když máte kliku, tak na samotce. Hm, no dobře, tak tedy bludy, ale co tím chtějí říct? Jako že vidím světýlka plout po nebi a to uvnitř uzamčenýho pokoje. Nebo že vám daj do kornoutu místo zmrzliny umně stočenou užovku. Svět vám připadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To je jak žít detektivku. Když vám někdo za zády zvrací a vy stejně víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na proježděný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realitě. Ale vše je relativní. Primárně i sekundárně. V kundě. Bez výčitek svědomí, které neví, jako ale vůbec nic neví. Ježci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V nějakém jiném, hodně vzdáleném vesmíru se přesně v tuhle chvíli děje nachlup to stejné jako teď tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity. Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si uměj dobře spočítat kolik jedna a jedna je dohromady. Že dvě jsou a budou, to ti ségra snad nemusím líčit moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písničce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápovědu ve stupidní televizní soutěži. Nebo v … víš co? Zapomeň na to, holka, zapomeň na mě a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, že ty na mě už jsi zapomněla hodně dávno. Píšu ti neustále dopis v domnění, že ty si ho jednou přečteš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezděj. Mohly by vést křížek krážem přes město, ale za tebou už by mě nezavedly. Ty jsi za mě vždy řešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla důležitou postavou v mém životě.
|
|
|
Nejlepší věci přicházejí inkognito
Zapal si svět. Honem! Než si on zapálí tebe. Co naplat – když ovce začne honit pastevce...
Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň. V básni se smí prakticky cokoli. Můžu třeba beztrestně napsat: Miluju tě! Nebo nějak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší věci přicházejí inkognito. Zapal si svědomí. Honem! Než se stanou věci, které se asi mají stát. Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak – už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš ... nevidíš a nevzpomínáš. Zapal si svět. Honem!
Nic se mi v životě nedaří, i ten poslední joint byl nějakej rozbitej a mým botám vzal někdo jejich kouzlo. Vím já, co se honí bláznům v hlavě? Myslete vždy hlavně na bezpečnost: NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dobře.
|
|
|
|
|
|
Předcházející části:
2. Říkali
Ráno máš pocit, že jsi součástí sociologickýho experimentu. Proud vědomí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mně nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá půlka, mé druhé já, světýlko ve tmě, začátek i konec, smích i pláč. Už chápete, co to pro mě znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, když mě odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to ponížení, od začátku do konce. Pak se pro mě objevil všelék, prej: vyléčí ti to všechno na světě, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnaučí tě to špatným způsobům, změní ti to život. Jen nikdo už neřekl, že zažiješ neuvěřitelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámkův splav, oblíbenej film sebevrahů, koktejl z pocitů, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nepřenosná, že ti o tom řekli na základce? Pche, neřekli ti dost. Jak zvířátko v kleci. Není to nic příjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skvěle, nejlíp na světě, všichni jsou tu s tebou, andělé, blázni, žirafy, múzy, průhledné látky i nejpevnější okovy, trochu Kavárny proti kavárně, trochu klasiků, bílých i černých klapek, schody i potrubí,
… nevadí… vidíš, už jsem ti
vyprávěla o Kavárně naproti kavárně? Ještě ne, viď.
Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý
prostor jako tvůj pelíšek, ale je to tam moc pěkný. Často tam
sedím a píšu ti. Ten předlouhej dopis o tom, jak brečím. Všimla
sis, že na konci každé trasy tramvají je benzínka? To místo má
svou minulost, svá tajemství. Jako skoro každej kout v tomhle
městě, v našem městě. V tom nádherným, velikým
městě. Odbíhám, promiň, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor,
tam by se klidně dala Lolita přečíst na jeden zátah
k odpolednímu kafi.
(pokračování: Málem) |
|
|
Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.
Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.
Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“
Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.
To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.
Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla, sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“
(Začátek delšího psaní. Pokračování: Říkali) |
|
|
Dej hladovému pít a pak obrať list. Taky ses tak už někdy cítil? ...ráno – přepitý a hladový. Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí. |
|
|
Říkali, že často mluvím z cesty. Říkali, že se motám. Říkali, že jako bych byla duchem mimo, někde jinde, mimo tuto realitu. Říkali: „Pověz nám, jak ti je?“ a tvářili se zaujatě. Jak by mi mělo být? Často mi v těch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Napětí a neschopnost se ovládat. Třásly se mi ruce, měla jsem sucho v ústech a celé moje tělo jako by jemně vibrovalo. Ale to už je dávno. Tady v tom divným vězení se špatně odhaduje čas. Někdy mám pocit, že uběhly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, že naopak několik dlouhých hodin ještě zbývá do oběda. Dnes mě vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu směšnou uniformu, tu šedou teplákovku, už mě vedli za doktůrkem. Cítila jsem, že jsou oba chlapíci, kteří mě postrkovali mezi sebou, kvůli něčemu vzrušení. Nic ale neříkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali očima, koukali před sebe, ale přesto jsem to viděla, cítila: perličky potu nad horním rtem, občasné a letmé, ale furt výraznější záškuby ve tváři, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak mě postrkovali a táhli mezi sebou, přišla mi dnes cesta odlehlou chodbou ještě delší a zlověstnější než jindy. Přesto jsem začala doufat – třeba se konečně něco změní, třeba ta dlouhá noční můra skončí a půjdu pryč, ven. Třeba mě někdo konečně začal hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. Třeba se doktůrek a všichni ti bachaři tady usnesli, že nejsem blázen, kterého je potřeba izolovat. Ze začátku jsem tady řvala, že na to nemají právo, držet mě tu. To mě pak strčili do zvukotěsné místnosti, aspoň myslím, že byla zvukotěsná, a nechali mě řvát, dokud jsem se nevyčerpala. Zkoušela jsem někoho z dohledu oslovit, soukromě a rozumně, že mám přece nějaká práva, že chci vědět, proč tu jsem, že chci vidět jakékoli dokumenty k tomu, čemu oni říkali Případ. Každý se však ode mě mlčky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou čínštinou a zároveň byla prašivá. Ale to třeba dnes skončí. Nebo se to alespoň nějak změní, někdo do toho vnese trochu pořádku, někdo mi to vysvětlí. Doufám a poslušně šlapu mezi dvěma vysokýma chlápkama. A teď vám odvyprávím jednu svou další noční můru, která byla plná pocitů:
Byla jsem zpátky na střední škole. Žárlila jsem na Janu z vedlejšího domu, že je hezčí než já. Má růžová sestra. Vždy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podvědomí a trochu se potápíš… nakláníš se jak loďka z té písničky, kterous měl rád, když jsi byl ještě zajíc. A opět chceš žít pohádku, jako už tolikrát předtím, ale čas nevrátíš, žádný návrat v čase není možný. Takže smůla, už žádná kočka Koule, žádný starý šlágry, žádné dějiny. Takže žádné drama. Jen některý věci najednou dávají větší smysl, vidíte je v ostřejším světle. Píšeš svůj život od konce. Po hvizdu píšťalky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. Přehazuješ výhybky, aby vždy tvůj mozek přestal rotovat v tom místě, které si náhodně vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. Žádní superhrdinové neexistují, ani ty zaručeně pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavně si zachovat tvář vole. Nejlepší byli… a ve čtrnácti první trapasy. Ty vážný a osudový za zvuků hudby Leoše Mareše. My vážně myslely, že svět se zboří. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Občas se něco trochu zasekne. Občas je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ještě nikomu neublížilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? Někdy se to docela hodí. Třeba pokud jste postavou dobrodružného románu. Zítra je neděle a mám dost času.
Jak jsem nad pocity z toho snu uvažovala, stahoval se mi žaludek a pálilo mě v krku. V tomhle stavu mě dovedli do doktůrkovi komůrky. Doktůrek seděl na židli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodlně opřený o stěnu, můj P. Škodolibě se ušklíbal, když jsme vešli. Radostí vykřiknu: „P.!“ celá místnost jakoby se točila. A jako bych hledala něco, co tam není. Doktůrek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem oči za jeho záda. Myslela jsem, že je konec. P. mě jako správný rytíř na bílém koni přijel vysvobodit. Třeštila mi hlava. P. se zas jen tak podivně pousmál. Zle a zlověstně. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tváři se mu při tom hnul. A najednou mi to došlo. Doktůrek o P. nevěděl. Jen já jsem ten stín v temnotě v rohu místnosti viděla. Jen já jsem věděla. To poznání bylo strašlivé. Vyděsilo mě to k smrti. Ledový pot mi lepkavě pokryl kůži. Soukromý horor v mé unavené hlavě. Pak už jsem nebojovala. Jejich přesila byla děsná. Jejich svět se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vítězná fanfára. Sláva jedněm a čest druhejm. Čest jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Toužím po porozumění namísto života v hádankách. Devětkrát ámen. Za třicet devět dní. Konec soukromého světa. Nevěřící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s růží. Pečetidlo. Velké rudé skvěle tvarované rty. Jak filmová hvězda. Jen ten obrázek je pokaždé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stínů, svět začínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem doktůrka ještě jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ ječela jsem. Doktůrek nechápavě zvedl obočí. Cože? P. Jenom mu úplně zčernaly oči. Dvě temné díry do lebky.
Zajímalo by mě, jestli to máš, ségra, stejně. Obracím se na tebe, protože k tobě vzhlížím. To tys mě naučila všechny ty nejbáječnější věci. Věřím ti. Provedlas mě všemi úskalími puberty. Člověk si ale musí umět užít tu radost.
Čekala jsem, kdy se z té noční můry probudím. Zbrocená potem a ječící hrůzou. Na posteli jen o málo pohodlnější, než bývá polní lůžko v lazaretu. A dalo by se říct, že doma. Protože tohle už navždy bude můj domov. Sem patřím. Navždy.
(část z delšího psaní) |
|
⇡nahoru⇡ |
