Blázni.cz - dobrý kanál
nebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka
|
Dej hladovému pít... (poezie, AN') • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • (a+b+c)2 = x (poezie, AN') • Z plzeňského baru (poezie, AN') • Příběh příběhů (poezie, AN') • Ve škole (poezie, AN') • Kdybyste to nevěděli, tak... (poezie, AN') • Jestli věříš na zázraky (poezie, AN') • ..... (poezie, AN') • K sobě laskavá (poezie, AN') • Kde to je? (poezie, AN') • Bratříček (poezie, AN') • Zpověď mladé stařeny (poezie, AN') • T. v Neu (poezie, AN') • Houkání (poezie, AN') • K. (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v Ž. (poezie, AN') • Procházka (poezie, AN') • Pozvánka k nám (poezie, AN') • K.B.P. aneb Západovýchodní (poezie, AN') • Malebné zátiší se hřbitovem (poezie, AN') • Vzpomínka na loňský první červen (poezie, AN') • Písmeno (poezie, AN') • Pokurná (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • ... (poezie, AN') • Těstoviny s omáčkou (poezie, AN') • O unikání v pátek 13. (poezie, AN') • Jako žádná ze sta (poezie, AN') • Odříznuté (Když víla s vílou spí) (poezie, AN') • Déšť (Mokré Meziříčko) (poezie, AN') • Před odjezdem (poezie, AN') • Hlodavčí (poezie, AN') • nemá název (poezie, AN') • Odvěká (poezie, AN') • Kratinká (poezie, AN') • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Z volnosti se hlava točí (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • Anděle padlý (poezie, AN') • Mmm (poezie, AN') • Úvaha předvolební (poezie, AN') • Před nemocnicí (poezie, AN') • NF (poezie, AN') • Bolest (poezie, AN') • O zvedání (poezie, AN') • Vyprovokovaná slova (poezie, AN') • listopadové (poezie, AN') • Jednoho dne (poezie, AN') • Zvuk mezi zvuky (poezie, AN') • Zpátky/ženy&muži (poezie, AN') • S muži v jídelním voze (poezie, AN') • Vánoční (poezie, AN') • Nána (poezie, AN') • Čokoládová (poezie, AN') • Varovné signály (poezie, AN') • Vítání léta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvách (poezie, AN') • Skřítkové lesní (poezie, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči) (poezie, AN') • Výprodej v oddělení citů (poezie, AN' ) • Mindráky (poezie, AN' ) • Modelovací hmota (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Maličká (poezie, AN') • H. (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Jen tak jet tramvají (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • První jarní oheň (poezie, AN')
|
[javascript protected email address]
Už hezkých pár let nečekám na prince
Nevymřeli
Jen zdegenerovali.
Však ani ty princezny už nejsou,
Co bývaly
Pohádky bolí
Když se na ně věří moc
Realita bolí
Když se jí dá věřit jen velmi málo
Každý si musí pomoci sám
Na nikoho a nic už nečekám
Přesto tě zase ráda uvidím
Nejsi princ, nejsem princezna
Nedokážeme vystát realitu
Pojď se z ní zkusit vymanit se mnou
Vždyť prostředků je mnoho
Prostředků, co končí
Třídenní kocovinou
A tabákem ve vlasech a vlasama v tabáku
A spodním prádlem nacpaným v ruksaku
Smíchem a trapností naplněné chvíle po okraj
S vůní ohně a kamenné lože
Je připravené všude kolem
Takové věci se v předjaří
Stanou, ani jeden neví jak..
Kde Osud mívá schované
Všechny tyhle, co nejsou princové
A právě proto jsou tak zajímaví?
Schovává je na dně lahví.
|
Prolétli jsme si navzájem životem.
Bez zastavení.
Na skok.
Jen na pár skleniček.
Proběhlo nám ústy na tisíc slov,
Ta podstatná
podstatná vůbec nebyla,
úplně zbytečně nadužívaná zájmena
a přídavná jména.
Přidaná hodnota k už tak drahým chvílím...
Hodnota přidaná jaksi navíc.
Co už nemuselo být.
Každé to tvoje "ty" a "s tebou"
teď splácím...
V poznámce pod čarou
bylo jen drobným písmem napsáno:
Nevěř alkoholikovi,
který píše básně.
|
Jen tak jet tramvají
A vzpomínat na dříve
Kdy jsem vždy mívala
Aspoň dvě promile
Vzpomínat na kdysi
Matně jen na tváře
Divit se na stokrát
Jak Osud to dokáže...
Kdo koho provází
Kdo koho ztrácí
Vyznat se ve vztazích
Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji
Vidět a nevidět
Místa co skrývají
Na mnohé odpověď
Místa co vypráví
Pohádky o holce
Která se snažila
A žila dost divoce..
|
Stoned.
Úplně cítím, jak mě ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
Že nedojdu z gauče do postele.
Jediný způsob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlavě obloukem.
Ve vakuu by nepřežily.
Stoned.
Jiný člověk.
Ne-člověk.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
Že nedojdu dál, než na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlasům v dále není rozumět.
Není to potřeba.
Stoned.
Člověk nepotřebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje příliš.
Stoned.
A člověk se neděsí neexistence.
Člověk se neděsí. Vůbec ničeho.
Vůbec ničemu se nediví.
Stoned tak moc, až svaly samy od sebe začnou chtít cvičit.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvořeny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvolňují.
Dýchají.
Stoned tak moc, až začně člověk konečně dýchat.
Najednou není nic nemožné. Dokonce lze nevědět o vlastních limitech.
|
Jen omylem zhmotnělá duše
do křehkého těla,
taková vidí se jen nemnohokrát
za tisíc let
- to spíš...
odtušíš,
krásná a něžná
jak trs světle modrých peříček.
Snové večery se stávají ještě více fantastické,
když přicházíš.
Neseš světlo na vlasech
a hřeješ jako stříbrný plamínek.
Hřeješ sladce.
Cukrová vata bledne závistí.
Takové jako ty nosí tiáru ve vlasech
a na loukách tančí s jednorožci.
|
Znamenáš blízkost.
Jsi křehká - zdáš se být;
umíš okouzlit a kouzlit,
tvá duše letitá
sálá silou i schopností -
- jsi mocná.
Nejvíc tehdy, když to nevíš.
Znamenáš blízkost
a rozhoupání z poklidu,
úžas, chuť žít, souznít.
Krásná duše působící,
že hezké zdá se ještě hezčím
a písňové texty najednou dávají smysl.
|
Svět vysychá a v písek se nám mění pod rukama.
Lidé se k sobe chovají jak ve středověku.
Planeta sténá a dostává záchvaty..
Škatulky a kategorie.
Kdo je potřebuje?
My všichni. Lidi.
V tom současném světě,
který víc a víc připomíná béčkovou scifi.
Chcete chytrý dům?
Geniální hekr bez zábran vás může v takovém domě na dálku upálit.
Všechno je buď a nebo.
Střední cesta se ztratila v bludišti křižovatek.
Lidé pokrývají sebou a svými výtvory Planetu jako plíseň.
Lidíje moc
a přesto se stále vyrábějí noví a noví.
-
Všechno začíná být špatně..
černá převládá nad bílou
a šedou si musíš koupit.
Ostatní barvy vidíš jen na drogách.
Bože!
To je ale svět.
|
Připadám si jako hmota vtlačená do formičky.
Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu..
Koule. Placka.
Zahřátá a vláčná.
Nechávající na sobě vidět otisky prstů.
Nechat rozhodovat jiné.
Jsem hmotou, tedy jsem.
Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat.
Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec.
Tolik možností.
Součást hry. Všech her s cizími hmotami.
Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám.
|
Vždycky jsem měla mindráky,
že mě holky nechtějí vzít mezi sebe.
Vždycky jsem měla mindráky,
že mě kluci chtějí vzít jen do postele.
|
- Dobrý den.
Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?
- Ano.
Ale je pro vás příliš velká, nebo malá.
- To nevadí. Beru jakoukoli.
|
Zamotaná do hadiček a drátů
nemůžu spát,
štěstím napumpovaná
jsem myšlenkami jinde,
na jiném oddělení obrovského špitálu.
Krvácím touhou zase ho vidět!
Bolí to jen úplně málo,
jen ze strachu o něj.
|
Skřítkové lesní
s kytkama ve vlasech
s kytkama na košili
nebezpeční jak bouřlivé vody
neklidní jak bleší kolonie
blonďatí, krásní
vezmou si
co chtějí
a co vůbec nepotřebují
modrýma očima tě popálí
a do ozubených pastí chytí
drsnýma malýma rukama
Skřítkové lesní
když běsní
kvašenými květy přiopilí
divocí a roztodivní
poskakují a nikdy nepláčou
však tebe rozpláčou
to když jim uvěříš
ty modré oči
ty laskavé pohledy
když jim uvěříš houbičkové sny
plné rozkoše
bolavé sladkosti
Skřítkové lesní
polijí tě nektarem
rozstříknou po tobě hvězdy
rozmažou ti je do vlasů
nepouštěj si skřítky k tělu
nemiluj skřítky a nevěř pohádkám
nevěř snům a nesni víc...
|
Červené oči.
Zelené oči.
Fialové oči. Zírají.
Nechoď pryč a nechoď moc blízko.
Tma škrábe šarlatovými nehty
do nic netušících tváří.
Do borůvkových koláčů.
Nenarození do tmy křičí.
Skrze živé pláčí po životě.
Dávno mrtví se tomu smějí.
Smějí se ústy pannen
ve výkladních skříních.
Obleč si na sebe ty panny.
Staň se opět pannou.
Zašij rány, zažij rána, zastav krev.
Modré oči toho pána.
Nic nepluje v nich.
Ani loď. Ani mrak.
Jeho duši nenajdeš.
Modré.
Kde nic není
tam jsme my.
Černí. Silní.
Křehcí.
Skleněné květiny.
Nemotorové.
Netvoři.
Slupky naplněné novým obsahem.
Vyjdi do sna.
Naplň se námi.
|
Když se není vyspat s kým,
tak se prostě nejde spát.
Prejže - rejže - nekalím?
No tak, hochu, nebuď srab.
Že nás v očích štípe dým?
Že má tamten čokl svrab?
Mně to neva. Dobře vím,
co je možné na Kozách.
Když se není vyspat s kým,
pořád se je čemu smát,
bez šatiček z kopretin,
bez zábran a bez výhrad.
Stesk do batohu zabalím
a tentokrát ho nedám znát.
Bez pardonu. Však s vědomím,
že všechno se stalo na Kozách.
|
Včera jsem pozorovala měsíc
měl dva dny do úplňku
a kolem něj polehávali hipíci mezi mraky
viděla jsem tam
tebe, tebe, ji, i tebe
a hřálo mě to u srdce
víc než oheň
víc než konopí a svetr
Nejlépe hřeje lidské tělo
tak k nebi posílám
vzduchem něžné pohlazení
snad si vás všechny najde
a s dokonaným úplňkem
přistane vám na tváři
Vítám letošní léto
rozloučením s tím minulým
...letos máme vlasy delší
a bolavější záda
ale stejně bosé nohy
Loňské problémy jsme vyřešili
a na letošní už si střádáme
- my pomíjiví blázni
letní víly, kašpaři
a udatní princové z Nemanic.
|
Odmítám vnímat varovné signály,
odmítám - neslyším, jak zní moudrá rada,
že bez startu bez cíle stejně jsme prohráli
a je čas nastavit výprasku záda.
Odmítám budoucnost vepsanou do linek
a pouštím k sobě jen úplnou svobodu,
rozsvěcím světla ve světě vzpomínek,
není tu místo pro řád a pokoru.
Dvě ega v souboji
ve víru života,
ten zápas nebolí,
bolí jen samota.
Dvě ega zakleslá padají spirálou
k vrcholům vesmírným,
už není úniku před vší tou nirvánou
vtěsnanou do pouhé vteřiny.
Kdo komu pomáhá,
kdo koho vlastně chrání?
když pravda je posvátná
a přesto zraní.
|
Už dávno tě nedržím nad vodou
dávno se topíme kousek vedle sebe
už dávno tě nedržím za ruku
jen bolestně vnímám
co se děje
kolem
Poodhrnutá zašedlá záclona
a okno je tak nahé
bezmocné s nocí za sebou
a se smutkem všude v pokoji
Ještě se svítí
nad stolem
s ubrusem nakřivo
Ucouraný
popelem posypaný
ubohý ubrus...
Dva pokoje
dva světy
dvě siluety míjení se
dvě já
a dvě ty
zpola vyřčené věty
o koncích
o milionech možných konců
když čokoládu dojídáš
u půlnočních zpráv
|
Byla jednou jedna Nána,
ta neměla ráda rána.
Každé ráno čertila se:
"To už musím vstávat zase?"
Tak jednoho rána
lamentuje máma:
"Holka zlatá, Náno, běda,
to chceš spát až do oběda?"
Nána na to s dlouhým nosem:
"Nevylezu z peřin ven!
Přes oběd až do večeře.
Jenoduše celý den!"
Máma křičí dál:
"Čert aby tě Náno vzal!"
A přesně v tom okamžiku
vylétl čertík ze šuplíku.
"Bu bu bu ty malá hloupá,
nevidíš, jak slunce nad kopečky stoupá?
Bude zářit celý den
a tak hajdy z peřin ven!"
Máma stojí, mlčí,
Nána se pod peřinou krčí
a jak se náhle objevil,
lup!, čert je zas fuč,
jako by tu nikdy nebyl.
"Náno, budeš už teď vstávat?"
ptá se zkoprnělá máma.
Nána jen kývá hlavičkou
a hledá sukni s blůzičkou.
A tak naše milá Nána
od toho kouzelného rána
vstává sama podle budíku
a pečlivě si uklízí v šuplíku.
|
Kupička hadrů na podlaze
vysvlečené
úplně nahé vlastní já
umyju je
a oholím
Nově se houpá
řetízek s přívěškem
na drobné hrudi
Maminka nikdy nebyla svobodnější
než když měla děti pod zámkem
Neutopit se
Tátova holčička se bojí
v noci jí nad hlavou vybuchovaly světy
nejstarší mé já
je to nejméně rozumné
klepy klep
tma není východisko
jak přežít marnotratné a veselé
nahota nudí
pojďme si povídat
Michale zkus být šťastný
jo, aspoň trochu
symbol v objetí
tvořme kruh
tvořme kruhy
nezůstanou!
Zmrzlá střepina vzpomínky
uvízla ve vlasech
tak ji nech
nech mě
Kolik z mých já znáš?
Hromádka šatů
druhé a třetí kůže
umělé chlupy
sekáček na led
rozpuštěný obraz v teplé vodě
zítra mě vyloví
klepy klep
strouhanka
au au
pálí!
Dobrou chuť
Vaše ryba
pomatená
|
Káva a rohlík s medem
v jídelním voze
kručení v břiše
neumlčí
jen podráždí chuťové buňky
cinkání cizích příborů
krotitelka emocí
a šest strážců mravů
vypsat se z kocoviny pomáhá
to ještě není ani začátek
záblesky míjených lamp
a sebestřední básníci
kam oko dohlédne
a coca cola šumí
Záchranná brzda
jak obrázek na stěně
realismus made by ČD
brýlatý Maďar pojídá krevetu
a tobě lepí prsty od medu
podívám se pod stůl
nadzvednu ubrus
a vyplaším přízraky
u tvých nohou
otočím se k vedlejšímu stolu
a pohladím pěkný svetr
jedeme dál
a mince chřestí
při své nekonečné migraci
Nic neobvyklého
a pár starostlivých pohledů navrch
stádečko samých samců
ve volné přírodě nevídané
ubalit brko na bílém ubruse
v myšlenkách předhánět vlak
ve kterém sedím
vzrušena mužským loktem
ležícím opodál
není úniku z jídelního vozu
kde zní verše velikých a dávno mrtvých.
|
Pojď spolu dělat to,
o čem dneska všichni mluví,
pojď spojit pohlaví
a dělat lásku.
Nezkoumám, zda jsi ten pravý,
nebo zas jen výplod šílené mysli
- jen se mi líbí tvoje vlasy,
to pro dnešek stačí.
Vám mužům také stačí strašně málo
a hned s vámi cloumá chtíč
- všichni jsme muži
aspoň trochu.
Vyjdi z reality a nevracej se.
Nastraž svá slova jako návnadu
a vyčkej,
co se na ni chytí,
láskyplně ubij svůj úlovek
dlouhou dlouhou řečí.
Schovám hlavu do záňadří
nejkrásnější dívky zde,
tolik božského je v ženách.
Čistá přečistá noc ve skutcích,
zavánějící v myšlenkách.
Pojídám se,
jen aby na tebe nezbylo,
pikantní
po večírkovém koření,
prostrčím ruku stropem
a pošimrám osud na slabinách.
Rezervní energie došla
a ošoupaný úsměv nezáří,
rozmažu si rtěnku po čele
a pojedu konečně domů
domů domů domů domů.
|
Ten večer zvuky oplýval.
Přátelský smích,
když se duše k duši sklání
a zuby se lesknou na důkaz veselí.
Cinkání sklenic,
tleskání dlaně o dlaň,
defilé básníků,
tu křičících,
tu šeptajících.
Unavené úsměvy
a jen napůl vyřčené věty.
Nejhlasitější z těch zvuků
byl tvůj tichý hlas v telefonu
na pokraji zoufalství,
zvuk mezi zvuky
nejdražší
a tak bolavý,
jak jen může cizí bolest bolet.
Zavoláš a já běžím,
než se zarazím.
Proč?
Už nepoběžím
jako tolikrát
vstříc tvému vzteku
na všechno ženské.
Napíšu pár slov
na dobrou noc,
víc sobě než tobě ta slova adresuji
a ponechám tě výčepům a sklenkám
napospas.
|
Vypiju na žal na ex celou Berounku,
zalknu se bahnem a kamením,
už vevnitř cítím, jak tuhnu,
jak oživlá socha u řeky sedím a píšu
a nechávám mysl,
aby si myslela,
že myslí,
a tělo zatím na emoce
reaguje prudce.
Listy na vodě,
odlesky sluneční záře
- asi šok -
nic se mě nedotýká,
neberu si samotu osobně,
naopak toužím
být sama
a pochopit ten žádný pocit.
(Napadá mě spousta
škodolibých žertíků,
avšak žádný neprovedu,
dodržím slib.)
Dnes v noci si ustelu na kolejích,
vlasy odkážu divokým labutím
a naposledy se poprvé narovnám v zádech.
|
První:
Když slova se slovy se potkají
a spojí
ladí a hřejou
šimrají
čas se zastaví
jakoby nebyl
důvěrně voní čaj
a druhý konec stolu
je úplně vzdálená Galaxie
jiný Vesmír
do kterého nesmím
nemám knír
a kňourám
zato mám klín
a ten mezi lidi občas vrážím
zářím
v podvečer uvidíš maličké jiskřičky
nepláču
když slova se slovy
se odeberou spát
a těla vibrují.
Druhá:
Pojď padat s listy
pojď být žlutý a podzimní
pojď ochutnávat byliny
a jiné světy
pojď bez obojku, bos
jak sjetý
jen pojď...
Natáhni ruku
trochu zkouřeně se plazí
na dotek od pěkného světru
hledej pod ním
tajemství spadaných kaštanů
Neveřejný kouzelný svět
za poslední větví
ve veřejném parku
skryt před brutálními kolečky tisíců kočárků
- sem mimina nesmí!
Říkej mi všemi mými jmény
obsáhni v jediném pohledu
nezměrné stáří mojí Duše
hřej si mě na prsou
budu se svíjet
pak kůži odložím
a půjdem spát
nepřej si
ať jsem tvou
jsem jen poukaz na problémy
s nekonečnou platností
bu bu bu
boj se boj
k lesu zády
rychle pryč
Podvečer zahání
svítivé vzpomínky
z komína stoupá domácí pohoda
tak s mizícím dnem
přestávám snít.
Třetí:
Barevné plamínky tančí
a známý prostor je najednou neznámý
pěkné pohledy posílám
přes prázdný stůl
záhada zůstává
pod látkou ukrytá
napořád?
V papírovém světě
nahodilých nemožností
tápeme a honíme se
v tempu splašených
divokých
psích duší
a krvelačných smilných těl.
Čtvrtá:
Každé NE
bylo jako
další maličký dobrý skutek
a láska bolí
jenom hloupé lidi
a přes to
je dobré vědět
co dělat
když holky brečí
a nebo velmi brzy
mohly by začít
ztracené v podzimním listí
a ve vlastních složitých světech.
|
všechnu moudrost zamkni klíčem hrubých slov
všechnu něhu zabal do zašlých hadrů nadávek a prapodivných kreací
poslední kapku krve vyceď na bílé plátno
obtiskni palec do měkkého masa
uzři jejich lítost, zbytečnou lítost
uzři jejich snahu, zbytečnou snahu
uzři jejich holé řitě, když ze tmy svítí
pochodně plné hoven
pak zahlaď záhyb mlčením a polib doma ženu, ona ví
|
Zvedni mi zase náladu
- aspoň to můžeš -
když už mi nechceš zvedat sukni,
nebo snad chceš
a jen nevíš jak,
když se mi ramena chvějí?
Zvedni mi náladu
a jako Fénix z popela
se také zvednu
a svedu všechny ty boje s úsměvem.
Zvedni ten padací most
mezi námi,
je to těžké
a není to těžké,
látka poklopce váží milionkrát víc.
Zvedni konečně koutky v úsměvu
a já zvednu hlavu ke slunci
v odpověď
na všechna tvá ale.
|
Chceme nejvíc to,
co mít nemůžeme...
- proto trpíme.
Když ležíme na zádech,
která bolí,
slzy nám nahlas tečou po tvářích,
tehdy je skutečný svět
tam venku
neskutečně daleko.
Jen se v těch zádech
lehounce prohnout,
jen trošičku si ulevit,
snad to nezačne krvácet.
Ta bolest vytlačuje jakoukoli jinou myšlenku,
s poslední
prosíme Osud o mdloby;
nepřicházejí,
zkoušíme počítat do nekonečna,
ale čísla odmítají přicházet za sebou tak
jak obvykle.
Děsivě bílý strop,
celé tělo se chvěje
pokryto žhavým potem,
odvracíme hlavu
a vidíme najednou
skrze dvojí hrazení
nemocničních postelí
její oči.
Spolupacientka
na druhé posteli,
spolubydlící v tomhle pokoji
vysoko nad korunami stromů.
Nevidíme vleže do okna,
jen úzký proužek šedé oblohy,
nebo snad stěny nemocnice.
Ta na vedlejší posteli
nás včera děsila,
když do mléčného rána
vykřikovala své
Do prdele!
Ježíšmarjá!
Au!
Ne! Jo! Čau!
dementním ochraptělým hlasem.
Teď i my máme touhu křičet,
vydávat co nejhlasitější zvuk,
snad se ho bolest zalekne a zmizí.
Nemizí však.
Je nepřekonatelná.
Téměř krásná.
Otupující.
Snad právě přichází bezvědomí.
Ještě cítíme horkost slz na tvářích,
a tak otočíme opět hlavu,
zas to dvoje hrazení
a zase její oči
- jako by mi zdravou rukou kynula
a najednou něco za jejím pohledem
promluví přímo v mé hlavě
"Neboj se! Vydrž!"
Usilovně si uvědomuji sílu toho sdělení,
vše kolem se rozpouští v mlze
a z té se u okna
najednou zjevuje anděl
s postavou krásné mladé ženy
ve stejnokroji sestřičky
- A teď to trošku ďobne. -
Anděl někam uletěl,
mlha je stále těžší a těžší,
bolest mizí s prvním paprskem růžového snu.
|
Labuť se třemi křídly
divoce jimi mává
neletí
točí se v kruhu na hladině
a jednou nohou cáká
a čeří vodu kolem sebe
druhá noha
- chromá -
má tvoje oči
jak jen noha oči může mít
a smutný výraz
A nekonečná bolest
: proč tu nejsem?
Ztrácím se před tvýma očima na ptačí bláně
mastné peří odpuzuje doteky
voda už se tě nedotýká
nic už se tě nedotýká
Zakašlání trčí v krku
bojí se jen tak vyletět ven
a tak zdlouhavě tlačí na mozek
často asi nedokážu
ono důležité "Ehm..."
- litovat minulosti je stejně zbytečné
jako obávat se budoucnosti
Podej hlášení o stavu svých citů
jsou cukrově lesklé
Dokouřím a nenechám se vyrušovat
"Proč" ztrácí význam
když odmítáš existenci zítra
Radši každý den vnímej
jako bonus navíc
Tak naschle zas zítra
v tajemné síti slov
omotej mi jimi hlavu
a ukryj mě
pod vrstvy látky.
|
Nacpali mi jehly už do všech možných žil
a před nemocnicí přejetý holub leží v odpadcích.
Všude vídám mrtvé holuby
bez hlav, bez pařátů, bez křídel,
jen krví slepené cucky peří.
Plivla bych na to - nemám sliny.
Tak brečím, protože nemám slov.
Prý se moc řeším.
Prý si mám nechat udělat dítě.
Prý to pomáhá.
Jenže...
neplodný strom pokácíš,
ale co s neplodnou ženou?
|
Každý u svého korýtka
spokojeně žvýká,
kolik sfutruje zelených kousků,
tolik rezidencí, jachet a auťáků
pak vysere na hromadu.
Na každou svislou plochu v městě
vyvěsí své ksichty,
biblické zvolání
Tady jsem!
v tom nejpokřivenějším významu,
fraška pro pár milionů diváků,
hrají, že nic nehrají,
mohou být někteří z nich čistí?
Mohou?
Ptá se znepokojené srdce občana.
Cesta do společenského pekla
je dlážděna volebními lístky
a iluze snílků
a morálka nemnohých
jak sněhové vločky
v kamenné peci,
jak sněhové vločky
v zašlém vagónu metra,
kde stěny slibují bohatství a prestiž,
dá-li korýtková loterie
zrovna jim.
|
12.9.2014 (upr. 22.9.2014)
Mmm
Mám tě ráda, malá,
jsi tak ženská v některých ohledech,
a v jiných ještě dlouho budeš dospívat v Máriu.
Mám tě ráda, malá,
i kdyby tě spolklo peklo a vyplivlo po dnech zpátky na zem
špinavou
s roztrženou punčochou.
Mám tě ráda, malá,
protože mě vidíš tak lehkou
a přesto jsou tvoje oči prosty odsudku.
Věřím těm očím,
že všechno bude dobré,
že má tenhle škaredý svět naději,
když láska
Mám tě ráda, malá má,
s rukou věčně ztracenou ve vlasech,
srovnané v hlavě do latě vlastní já
jen možná,
schováš se a vydržíš.
Mám tě ráda, malá
s obrovským srdcem a obrovskou moudrostí
v pohledu a v „Hm…“
Mám tě ráda, štěňátko urousané,
malá má,
kéž andělé tě stráží, miláčku,
mám tě ráda, malá má,
tak příště
zas ukradneme spolu Osudu pár minut.
|
Anděle padlý do mokré trávy
ve jménu krásného
a za čest ošklivého.
Opilý slovy, zfetovaný myšlenkami,
tvá nejistota
je opravdovou absencí jistoty.
Svítíš, jak hoříš
předčasně - za dne
bledého z přepíjení včerejší rozjařenosti,
snad odlesky minulosti.
Sám sebou mrháš.
Nebát se a mířit vysoko
je tak přitažlivé;
být věčně srážen pondělky
dolů do čistého bahna reality
tě vytrhává Bídě z rukou.
Ztělesňuješ hádanky,
obklopen střepy a špínou,
(vždy) nakonec přehlušený.
Láska k tomu zmatku je čiré bláznovství
a ty je přetavuješ v krutou a zraňující nenávist,
z té kováš děsivé sochy
v pekelné zahradě
pracovního týdne.
|
Trav se mnou čas,
ať je pěkně otrávený
bolestí, sladkostí,
lehkostí a velkou porcí smaženice;
černovlasé víly
princové s blátem mezi prsty
přírodní a přirození,
střízlivějící a šumějící
jak ta voda v potoce,
pomalu odtékáme všichni;
hladová štěňata
dvě do sebe trvale zapletená ve hře
dětinské i milostné.
Ó šlechetný čerstvý chlebe
- nedělní zázraku!
S nedopitým pivem
vidíš maličkaté pravdy
a víkend je naskládaný v autě,
hipíci v džínách
a bez džínů za stanovou plachtou
jak na divadle
v nahotě jedineční
techničtí
unavení.
Cibule a primitivní pudy
chvíli před odjezdem.
|
Olízni mi guláš
až z nebe budou padat oslíci
schovám se ti pod sukni
a svědomí oběsím na tvých dlouhých vlasech
S láskou proudící v žilách
a s kozíma bobkama pod nohama
vítáme v poledne ráno
zakazujeme si myšlenky na to
že vše jednou skončí
Papírky jsou univerzálním platidlem
a pivo pokrmem
tak syť jím své tělo
odlévej na oltáře bůžkům
směj se a směj
vždyť divné oči neubližují
Prostinký výraz
a za nehty plno hříchu
v nedělním odpoledni mám
spoustu bolavých pocitů
spálena horkem rozhořčené víly
zmražena strachem z prozrazení
neumím zapomínat
a musím odpouštět
|
Z mlhy se vynořila
obludná noční tramvaj
a zima zalézá pod látku
stéká po zádech
a nepříjemně vibruje někde u beder.
Samota
hýčkaná i nenáviděná
rozmázla mi pod okem slzu
a zatahala mě za konečky vlasů.
Beznadějně prázdná ulice
uprostřed noci
uprostřed léta
uprostřed trochu hořkých myšlenek.
Opilecké halekání
- zdálo se mi?
A jak to mlha dělá,
že nikdy není slyšet,
když přichází?
|
Na dohled od svaté Ludmily
jsme spolu mluvili a mluvili.
|
Kámen a dřevo
historická tradice
nehybné a skáze podléhající
pomíjivé a stálé
jako lidský život a svět.
Chtěla bych nahlas volat:
Inspirace! Kde jsi?
Snad chybí vášeň
nebo jiné prostředky
ke stvoření vedoucí a nutné.
Nepoznávám, koho dobře znám.
Tiším se a tupím v přílišném jasu
toužím po svobodě a lásce
přesně v tomto pořadí
zvenku nic a uvnitř všechno
zvuk svatebního zvonu je prázdný
strach kouše a večírky si raději nechám jen zdát
aktivní a pasivní v rytmu
je čas povinností
v závorkách utajený vesmír
slunce v rybách
a Venuše je ve skutečnosti
ošklivý bratranec matky Země.
|
Nesmíš trpět za to
co mé duši udělám já sama
už není na koho svalovat vinu
ženy jsou vinny
muži jsou vinni
každý jen sám sebou
sám sebe bere dolů
sám sebe zdvihá
ze dna - z posledního schodu
sám sebe usazuje ke společnému stolu
je nám spolu dobře - tak proč ne
Proč je zaklínadlo
a v očích se dějí kouzla
když to noc dovolí.
|
Mé city běhají v kolečku z plastu
hodně rychle
a přesto zůstávají na místě
mají IQ lískového oříšku
- hloupé city! -
a jen by jedly a spaly.
Má duše bloudí v labyrintu
a hledá kousek porozumění
vonící po sýru
ale nenachází správnou cestu
všechny jsou slepé
a narazit čumáčkem bolí.
|
Smíšku
to se jen tak nevidí
a to už bylo ráno světlo
Teď mi cizí hlas z rádia
říká něco o štěstí ve světě
v mém maličkatém světě
odkládám v básni tajemství
na délku dlaně
pár správně využitých centimetrů
a místo na psaní jak pro psa
celý náš dům
deka a trocha čisté vody
aha, ty se chceš společně dočkat rána
trochu se zdržet
pozapomenout
S nikým o tom nemluv
já to napíšu všem
kdo to chce vědět, ví to
další je marné a zbytečné
tak dál čekám na poštovního holuba
a dvířka aut cvakají
v zavřeném autě jak v pekle
jóga pro pankáče
horká záležitost pro odvážné.
Rozezvuč znovu prostor
který jsi bezostyšně umlčel
sevři mi prsty
ať uvěřím dalším lžím
když nechceš, co nemůžu ti dát
tak je to přeci v pořádku
Horko víří vzduchem
toho je málo
(...)
schopnost brát si ponaučení
- do polohy vypnuto -
smažím se jak kapr na slunci
ti ve stanu musejí být šílení či mrtví
zaspí, co měli by závidět
Vteřiny oslepujícího jasu
nekonečnou lahodící čarokrásu stínu
tekoucí potok
tekutá láska
použitá voda
psychicky rostu
zatímco slepnu
mše končí
odpustím si sama
když ty jsi daleko.
|
Ten déšť je jasnou součástí programu
blesky a blues
hromy
silné melodie
elektrický vzduch
udýchaný zvuk
kapky v souboji s bubeníkem na vše buší
jsou chvíle, kdy miluju déšť
když zasekne lidi pevně k sobě
a posléze do sebe zamotá duše
choulící se před chladem
a klesajícím tlakem
takový je život s protiatomákem ve znaku
přestává pršet
začíná ta méně zábavná doba:
co dělat v mokrém světě?
|
Naše stany
oddělené ostrůvky v moři deště
naše duše
trosečníci s jinými.
Jak stanuješ - tak žiješ.
Můj svět je pro tentokrát
uvnitř celý modrý
se čtvercem růžového světla na stropě
když ležím na zádech
je svět něžný
zdá se.
Také dnes v mém světě spí se mnou dívka
hnědé vlasy zmuchlané ve tváři
přitažlivé boky
zrovna jen tušené
pod spacákem
skryté očím
ne však fantazii.
Spící a nádherná
je mým spolutrosečníkem
a ani o tom neví.
Kapky na umělé látce
jsou jak hvězdné nebe
že nebi jsi blízko
je jen halucinace z přemíry přání.
Uzavřená - víc uvnitř než venku
uzamčená plastikovým zipem
made in Thaiwan
na mé straně drhne
ostatně jako vždy
-
nikdy nespi se ženou
která má víc problémů než ty
a tak je náramně logické
že zrovna my dvě bok po boku
střídáme nádechy a výdechy.
Kdo tu není - mě nezajímá.
Kdo tu je - mě netrápí.
|
Studený vítr nutí vše tančit
opouštíme úkryt u vody
a cesta začíná
kolem starých krásných domů
- jsou na prodej? -
pak údolím podél potoka
tam silnice navazuje
značení modrou velí jasně
pivo a polévka
a v další vesnici
už jenom rozjívené chutě
šicí stroj na dvoře
pamatuj si ho!
Vesnice za vesnicí
nožičky bolí
a jen si myslíme
že už jsme v cíli
tady totiž všechno začíná
na autobusové zastávce.
Teď putujeme čtyři
a slunce klesá pomalu a opatrně
těch nápadů!
Tisíc každý!
Někteří z nás už sotva pletou nohama
a je čas večeře
trochu pozdní a punkové
kyblíček třešní a sáček popcornu
s tak plným břichem
už chci jenom ležet
tak najdi mi místo
kde kosti složit
-
jak si kdo ustele
tak si i lehne
a ráno spočítáme ztráty.
Zima je vodnatě vynalézavá
a nejlépe hřeje lidské tělo.
Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové
možná jsem se zapomněla probudit
a jedno vím jistě:
svět je plný bubínků a bláznů
a když je neděle - nemá se spěchat
autobusy přijíždějí
odjíždějí
odjíždíme - no neskutečné!
Polévka a pivo
stálice na letní scéně
smích a chvíle nejistoty
lidičky lidi
mraky těch lidí
a potom najednou PRAHA
tak dál a dál
zas na chvíli spolu
poslední výbuchy
poslední prožitky
zakletá louka
kouzelná krajina mizení
tak zmizme také.
Do auta jako do vesmírné lodi
trochu se bojím pondělí
ale vím jistě
že smích zázračně léčí
a na některá místa
se ještě dlouho bude vzpomínat.
|
Bytosti touží unikat
jen dokud si neuvědomí
že přeci existuje možnost úniku
že přeci ony
bytosti divné
a blázni s očima básníka
a divokými vlasy
a silnými a slabými
a promlouvajícími hlasy
a s těly...
...ach ano, bytosti s těly
která mají více méně
pokaždé
správný počet částí
Jejich existence osvobozuje
cítím
jaxe zámky ve mně odmykají
jaxe závory zvedají
a krev opět proudí
Bytosti touží po úniku
dokud jim nedojde
že každým nádechem
volí únik k životu!
|
Polechtám nivu o struhadlo
nůž v mé ruce - zbraň proti zelenině
pak na pánvi zavládne soulad
vůně se promísí
chuťové buňky žasnou
Těstoviny jsou trochu zbytečně příliš přítulné
jako někteří lidé umí být
zahal je omáčkou
ať kloužou
ať se snadno vzdalují jedna druhé
stejně se brzy sejdou
všechny je spolykají ústa
rozžvýkají zuby
natvráví žaludek posléze
a další jejich cesta...
- no však je vám známá
... tak dobrou chuť.
|
Nejsem zas o tolik prožitků mladší než ty
prosím tě - věř mi
a některé cesty mám nespočtukrát vyšlapané
a je-li čas na upřímnost
má-li to být fér
tak připouštím:
chůze do schodů je má oblíbená disciplína.
Mrazíky - zdaleka ne ranní -
se mi třepotají v nitru
cítíš jejich ozvěny
jak chvěje se mé tělo
prkenně stojím ti úplně nejblíž
ta myšlenka teď se mnou sedí v křesle
na tváři stále cítím, jak škrábeš
Chci znát tvé písmo
ale bylo-li první slovo
pak nechci ho znát
A upřímná pravda jen jako záškub hlavou
...chybějící vysvětlení přeci není lež
Vnitřní teplota stoupá
prsty u nohou dřevění a hoří
poučena osudem: Dávej pozor, malá!
V nevyhnutelné ztuhlosti
se stále čerstvou vzpomínkou na půlnoc
Slzy stoupající a klesající
křivka výkonnosti
jdi spát - drahý člověče
potřebuješ sílu
k podrbání nejnovějších strupů
jež obalují a chrání
a po strhnutí křupnou
tedy přijímám výzvu a slibuji,
že tentokrát budu bojovat čestně.
|
Trhám si vlasy:
Mám se ráda
Nemám se ráda
Ve žhavém odpoledni
a na obloze jediná zářivá odpověď
na všechna jak a proč
Tělo vysušené až k bolesti
a při pokusu formulovat myšlenky jasně
ti stoupají slzy do očí
Jsi tak starý
jak starý chceš být
...
síla lidské vůle je neodolatelná.
|
Válet se v řece
a válet se u řeky
na konci května
proč ne
vždyť je to příjemné
vždyť je to pěkné
když řeka šumí
když mušky létají
ulice začínají opět dýchat
lehký vánek jim pofouká rozbité chodníky
plavky schnou pomalu
a romantický pohled do zeleně kolem
není s kým sdílet.
|
Za tmou a kouřem
slyším
že měla bych se bát
Nebojím se nebojím
proč se bát v malém a soukromém ráji
když zlobu jenom předstírá?
Snad jen já si naháním trochu hrůzu
ale na to je jaro ještě málo silné
a oheň dává příliš mnoho chuti žít
Souboj dobra se zlem
když Zlo je vlastně dobrák od kosti
a dobrá nálada se dá koupit
za několik stokorun
Tak to zase trochu celé nedává smysl
a po světě chodí příliš mnoho cizinců
a unavený mozek
nedokáže usnout
až jsem z toho dostala chuť na Plzeň.
|
Věnováno Festivalu Kůra
duben 2014
V jedný kapse na zadku
občanku
abys věděl
kdo jsi
a v druhý kartáček na zuby
svobodná bytost si může myslet
že je to vše
co potřebuje
aby život šel po rovnějších cestách
Tak tady nedaleko chrámu
a v blízkosti vřískajících kolotočů
hledáme návody na štěstí
a dýcháme kouř a cigarety a zplodiny
zasypáni popelem
a chčijící volně ve křoví
prožíváme různé podoby štěstí.
Psi a prach a málo vody
slunce
a prázdné peněženky hned v sobotu ráno
slunce a skoromrtvola včerejšího ohně
- konečně teplo -
a spousta situací k smíchu
Pivovar kouzel a možností
od momentu k momentu
a nikdy nikde žádná možnost re-play
tady nemačkáš tlačítka
tady žiješ
jen pokud chceš.
Pokud to sám sobě dovolíš:
mít špínu za nehty
špinavá chodidla
avšak čistou duši
a otevřené srdce.
Děkuji.
|
Písmeno! Písmeno!
Nejlepší písmeno
každé jedno krásné
bláznivé, svěží
vykroužené jak ženské ňadro
ostré jak špička...
...čehože?
Nože?
Písmeno! Písmeno
ty za všechno můžeš
dýchám tě.
Duševní polévka s písmenky
polykám lžíci za lžící
nemám dost - nejsem sytá
nevěřím sytým
sytí tvou láskou nejsou.
Písmeno! Písmeno!
Píši tě Počátku
Vpíjíš se samo do sebe
a do nás všech
skrze každodennost
skrze halekání v hospodě
a líbání konečků prstů.
|
"Jako by měly bejt za chvíli Vánoce."
|
Teplé barvy.
Studená těla.
|
Kraslice: krásně malované
domky jak žužu táhnoucí se podél cesty
a říčka v tom městečku i v zimě živá.
Domy a pěšina nad tratí.
Kostely v tichu půlnoci
a překřikující se my.
A vlaky a pivnice. A pivo.
Kavárny a židle
a obří čůrák na náměstí,
uličky a my jak malé děti
proti nepřízni počasí/osudu
bojujeme slovy
a teplou šálou
a den nebere konce...
...tak živé je to Brno!
Jeden den je málo.
A potom na sklonku týdne
tak blízce milo je doma
v Matce měst Stověžaté.
|
Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
sladce provoní sobotní ráno,
světlo svíčky
zútulňuje neuklizenou kuchyň
- doma je prostě dobře.
Teplo a důvěrně známé věci:
pár cédéček,
perníkové srdce,
hnojiva na kytky
a na stole láhev Ferneta
... pro návštěvy
... pro kolemjdoucí
... pro poutníky a blázny.
Už se k nám dlouho nezatoulal žádný...
Být doma a hostit hosty
je dobré jako samo bytí,
je to dobré, jak dobří jsou hosté:
Dobří lidé pojďte k nám!
|
Měsíc shlíží na nás dolů,
jak si tu spolu mlčíme,
podrážky bot pomlaskávají
tu po chodníku, tu vyšlapanou travou,
je smutné odcházet pryč
od rozesmátých chvil,
když se chce jenom prodlévat
a roztančený večer si půjčil tvou pletenou šálu.
Příběhy stále stejné,
jen obsazení se mění.
Ale některé role už nechce člověk znovu hrát.
Ty poslední odžité hodiny
jsou jak sny,
co zmizí s prvním ranním kýchnutím,
a ani všechny byliny světa
je nepřikouzlí zpátky.
|
Houpe se země
a je to dobře,
zmatená slova někam letí...
jak bodnutí včelou...
Sedíš tu s výrazem někoho,
kdo už je tu víc než dlouho:
nehybný - jak kámen v řece,
vše se přes něj převalí,
nebrání se,
ale neuhýbá,
pozoruje svět skrze řasy.
Chce to ten správný úhel pohledu
s barevnými jedy v pozadí
nesmí se nechat chytit
a musí se rozhodnout,
kdo je obětí a kdo lovcem
v téhle pravěké hře.
Cizí noční neklid
přejímám ho do sebe,
absorbuji
a bobtnám z těch zvuků
a nikde uklidňující vydechnutý kouř,
jen spousta dýmu;
na stole mrtvola chleba
důkladně rozpitvaná
neklidnými prsty...
Tak mladí - zpátky na svět vyvržení,
opojení životem a přesto nehybní
a tak trochu umrtvění
v omylné tmě
vyčkávat ráno...
|
Bledě oranžová zář nad městem
dává tušit život
ve všech jeho podobách.
Kolik lidí teď zažívá to, co já?
Ty, my, vy…
Každý člověk v té sídlištní hloubce
pod balkonem
má svůj příběh
všichni ti Petrové a Kláry
z drátěných šaten
jsou dneska tátové a mámy
a jejich děti mají neobvyklá jména
a svoje vlastní příběhy
zatím jen v kdovíjakých šatnách
a nad domácími úkoly.
A rozviklaní staříci močící na rohu
proplouvají časem
vyzbrojeni nakyslým zápachem
a tomu kolem už neublíží.
S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho
na jeho příběh.
A teď pozdě večer
při pohledu z výšky jedenácti pater
očima objímám betonové obry
spolkli moje kamarády z dětství
a přesto se v jejich stínech cítím doma.
|
Jak často ti někdo říká,
že jsi krásná?
Jak často ti někdo říká,
že jsi děsivá,
když se usmíváš jen rty a ne očima?
Proč se neusmíváš víc? Nejde to?
Já ti nebudu říkat,
že se nesnažíš.
Já ti nebudu říkat,
že jsi krásná.
Možná za tebe zacvakám dvojku vína,
možná si budu představovat,
jak spíš s muži,
možná s mužem,
možná spíš,
možná spíš nebudeme kamarádky,
proč máš bílou tvář?
Vidím ty oči, vlasy, ramena, příliš tenká obočí a bolest.
Jak často ti někdo říká...?
|
Na ulici bez
ustání něco houká
stupňuje se to…
…ten pískot rve uši,
protrhává blánu otupělosti
– jeden by z toho zvracel,
jeden dneska před Koh I Noorem zvracel;
nestojím o společnost,
vříská si to dál
někde ve Vršovicích;
lampy jak přistávací dráha pro sobotní ráno,
cigareta mezi prsty,
ošklivý pes venčí agresivní paní
ve vytahaných teplácích…
Ticho!
Vplížilo se a zabilo veškerý zvuk.
|
Teď zrovna ona
vypadá jak obraz,
i když se její hlas nese nádvořím.
Je úplná a celá, sebou si jistá,
patřící na toto místo, v tento čas,
s kašnou za sebou
a s celým dlouhým životem před sebou.
|
Vlny ve vlasech svázané a bité.
Srdce moje nikdo nespoutá.
Smysly vínem trochu neklidné a tiché.
A city zahnané někam do kouta.
Živá voda červená se někde v žilách.
Sukýnka skládaná, trochu moc krátká.
Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.
Ošklivá stařena v barevných látkách.
|
Ostatní
vidí jen to, co ukážeš, bratříčku!
Byla jsem tak hrdá,
nesl jsi se mezi prostý lid
v očích denní úžas
úbytek těžký idejí
kdes byl včera? Polapil tě démon místa,
ukrutný chvíle,
teče ti žilou ohnivá voda;
hledal jsi úsměv a nenašels,
schována v davu a vděčně sama
s tebou pod šátkem
s každým nádechem
cítíš mou přítomnost tady…
…stébla ti to šeptají,
jsi nevinný,
v poledne probuzený,
až příliš reálný;
chodíš v kruhu – všichni chodí-
me v kruhu,
pak proč se divit?
V poli ztracený
bratříček
živý a neskutečný
mezi zvěří.
|
Chtěla bych mít kliku
od tvého pokoje
a potom v tom tichu
hledat, kde to je:
to místo uvnitř duše,
kde bydlívají sny
a kde úplně tiše
bydlíš taky ty
|
Hladím si tělo svými vlasy,
od předklonu do záklonu,
kolem vlastní nakloněné osy
kroutím nad tím hlavou:
úsvity a bezbolestná rozednění...
Jsem si vzácná,
jsem si všední,
laskavosti plná...
|
14.9.2013 (upr. 12.10.2013)
.....
Já jsem já, já jsem já,
jsem příjemně zhulená.
A co ty, a co ty,
a co ty tvoje pocity?
Svět je náš, svět je náš,
když se na něj podíváš.
Nechci nic, nechci nic,
jen trochu slunce z slunečnic.
Lásko má, lásko má,
nosíš si mě po kapsách.
Lásko má, lásko má,
nosíš štěstí po kapsách.
|
Mívám s tebou občas pocit,
jak když chodím po střepech,
kam má bosá noha vkročí,
tam sto let tráva nekvete.
Ve stoprvním roce vzkvétá
má duše jako květina
a tak pro nás v půlce léta
nový příběh začíná
a ten příběh bude drahý,
jaký ho sám budeš chtít,
jestli věříš na zázraky,
tak mě nenechávej jít...
|
|
|
Ve škole mě naučili číst.
Ale ne mezi řádky...
Ve škole mě naučili psát.
Ale ne ta správná slova...
Ve škole mě naučili počítat.
Ale ne se vším.
|
Příběh příběhů
den dal se do běhu
do křídel andělů
tiše padá déšť
milion doteků
znám tě i poslepu
mít poukaz na něhu
nedá se snést.
|
Konec barového pultu jako obzor,
vysoké stoličky jako odrazové můstky,
odvazuju svou loď
a nevím, jak tohle zase dopadne.
Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku.
Bicí odbíjejí začátky i konce
a očima básníka uvidíš jen stejně postižené.
|
Naše životy jsou jako rovnice o hodně
neznámých.
---
Jsou nevypočitatelné.
|
Nejlepší věci přicházejí inkognito
Zapal si svět. Honem!
Než si on zapálí tebe.
Co naplat – když ovce začne honit pastevce...
Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň.
V básni se smí prakticky cokoli.
Můžu třeba beztrestně napsat:
Miluju tě!
Nebo nějak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší věci přicházejí inkognito.
Zapal si svědomí. Honem!
Než se stanou věci, které se asi mají stát.
Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak
– už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš
... nevidíš a nevzpomínáš.
Zapal si svět. Honem!
Nic se mi v životě nedaří,
i ten poslední joint byl nějakej rozbitej
a mým botám vzal někdo jejich kouzlo.
Vím já, co se honí bláznům v hlavě?
Myslete vždy hlavně na bezpečnost:
NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dobře.
|
Dej hladovému pít
a pak obrať list.
Taky ses tak už někdy cítil?
...ráno – přepitý a hladový.
Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí.
|
⇡nahoru⇡
|
