Blázni.cz - dobrý kanál
nebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka
|
Dej hladovému pít... (poezie, AN') • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • Z plzeňského baru (poezie, AN') • K sobě laskavá (poezie, AN') • Zpověď mladé stařeny (poezie, AN') • Houkání (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v Ž. (poezie, AN') • Pozvánka k nám (poezie, AN') • Malebné zátiší se hřbitovem (poezie, AN') • Písmeno (poezie, AN') • Pokurná (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • O unikání v pátek 13. (poezie, AN') • Jako žádná ze sta (poezie, AN') • Odříznuté (Když víla s vílou spí) (poezie, AN') • nemá název (poezie, AN') • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • O zvedání (poezie, AN') • S muži v jídelním voze (poezie, AN') • Nána (poezie, AN') • Vítání léta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvách (poezie, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči) (poezie, AN') • Výprodej v oddělení citů (poezie, AN' ) • Mindráky (poezie, AN' ) • Modelovací hmota (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Jen tak jet tramvají (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN')
|
[javascript protected email address]
Prolétli jsme si navzájem životem.
Bez zastavení.
Na skok.
Jen na pár skleniček.
Proběhlo nám ústy na tisíc slov,
Ta podstatná
podstatná vůbec nebyla,
úplně zbytečně nadužívaná zájmena
a přídavná jména.
Přidaná hodnota k už tak drahým chvílím...
Hodnota přidaná jaksi navíc.
Co už nemuselo být.
Každé to tvoje "ty" a "s tebou"
teď splácím...
V poznámce pod čarou
bylo jen drobným písmem napsáno:
Nevěř alkoholikovi,
který píše básně.
|
Jen tak jet tramvají
A vzpomínat na dříve
Kdy jsem vždy mívala
Aspoň dvě promile
Vzpomínat na kdysi
Matně jen na tváře
Divit se na stokrát
Jak Osud to dokáže...
Kdo koho provází
Kdo koho ztrácí
Vyznat se ve vztazích
Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji
Vidět a nevidět
Místa co skrývají
Na mnohé odpověď
Místa co vypráví
Pohádky o holce
Která se snažila
A žila dost divoce..
|
Stoned.
Úplně cítím, jak mě ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
Že nedojdu z gauče do postele.
Jediný způsob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlavě obloukem.
Ve vakuu by nepřežily.
Stoned.
Jiný člověk.
Ne-člověk.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
Že nedojdu dál, než na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlasům v dále není rozumět.
Není to potřeba.
Stoned.
Člověk nepotřebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje příliš.
Stoned.
A člověk se neděsí neexistence.
Člověk se neděsí. Vůbec ničeho.
Vůbec ničemu se nediví.
Stoned tak moc, až svaly samy od sebe začnou chtít cvičit.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvořeny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvolňují.
Dýchají.
Stoned tak moc, až začně člověk konečně dýchat.
Najednou není nic nemožné. Dokonce lze nevědět o vlastních limitech.
|
Svět vysychá a v písek se nám mění pod rukama.
Lidé se k sobe chovají jak ve středověku.
Planeta sténá a dostává záchvaty..
Škatulky a kategorie.
Kdo je potřebuje?
My všichni. Lidi.
V tom současném světě,
který víc a víc připomíná béčkovou scifi.
Chcete chytrý dům?
Geniální hekr bez zábran vás může v takovém domě na dálku upálit.
Všechno je buď a nebo.
Střední cesta se ztratila v bludišti křižovatek.
Lidé pokrývají sebou a svými výtvory Planetu jako plíseň.
Lidíje moc
a přesto se stále vyrábějí noví a noví.
-
Všechno začíná být špatně..
černá převládá nad bílou
a šedou si musíš koupit.
Ostatní barvy vidíš jen na drogách.
Bože!
To je ale svět.
|
Připadám si jako hmota vtlačená do formičky.
Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu..
Koule. Placka.
Zahřátá a vláčná.
Nechávající na sobě vidět otisky prstů.
Nechat rozhodovat jiné.
Jsem hmotou, tedy jsem.
Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat.
Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec.
Tolik možností.
Součást hry. Všech her s cizími hmotami.
Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám.
|
Vždycky jsem měla mindráky,
že mě holky nechtějí vzít mezi sebe.
Vždycky jsem měla mindráky,
že mě kluci chtějí vzít jen do postele.
|
- Dobrý den.
Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?
- Ano.
Ale je pro vás příliš velká, nebo malá.
- To nevadí. Beru jakoukoli.
|
Zamotaná do hadiček a drátů
nemůžu spát,
štěstím napumpovaná
jsem myšlenkami jinde,
na jiném oddělení obrovského špitálu.
Krvácím touhou zase ho vidět!
Bolí to jen úplně málo,
jen ze strachu o něj.
|
Červené oči.
Zelené oči.
Fialové oči. Zírají.
Nechoď pryč a nechoď moc blízko.
Tma škrábe šarlatovými nehty
do nic netušících tváří.
Do borůvkových koláčů.
Nenarození do tmy křičí.
Skrze živé pláčí po životě.
Dávno mrtví se tomu smějí.
Smějí se ústy pannen
ve výkladních skříních.
Obleč si na sebe ty panny.
Staň se opět pannou.
Zašij rány, zažij rána, zastav krev.
Modré oči toho pána.
Nic nepluje v nich.
Ani loď. Ani mrak.
Jeho duši nenajdeš.
Modré.
Kde nic není
tam jsme my.
Černí. Silní.
Křehcí.
Skleněné květiny.
Nemotorové.
Netvoři.
Slupky naplněné novým obsahem.
Vyjdi do sna.
Naplň se námi.
|
Když se není vyspat s kým,
tak se prostě nejde spát.
Prejže - rejže - nekalím?
No tak, hochu, nebuď srab.
Že nás v očích štípe dým?
Že má tamten čokl svrab?
Mně to neva. Dobře vím,
co je možné na Kozách.
Když se není vyspat s kým,
pořád se je čemu smát,
bez šatiček z kopretin,
bez zábran a bez výhrad.
Stesk do batohu zabalím
a tentokrát ho nedám znát.
Bez pardonu. Však s vědomím,
že všechno se stalo na Kozách.
|
Včera jsem pozorovala měsíc
měl dva dny do úplňku
a kolem něj polehávali hipíci mezi mraky
viděla jsem tam
tebe, tebe, ji, i tebe
a hřálo mě to u srdce
víc než oheň
víc než konopí a svetr
Nejlépe hřeje lidské tělo
tak k nebi posílám
vzduchem něžné pohlazení
snad si vás všechny najde
a s dokonaným úplňkem
přistane vám na tváři
Vítám letošní léto
rozloučením s tím minulým
...letos máme vlasy delší
a bolavější záda
ale stejně bosé nohy
Loňské problémy jsme vyřešili
a na letošní už si střádáme
- my pomíjiví blázni
letní víly, kašpaři
a udatní princové z Nemanic.
|
Byla jednou jedna Nána,
ta neměla ráda rána.
Každé ráno čertila se:
"To už musím vstávat zase?"
Tak jednoho rána
lamentuje máma:
"Holka zlatá, Náno, běda,
to chceš spát až do oběda?"
Nána na to s dlouhým nosem:
"Nevylezu z peřin ven!
Přes oběd až do večeře.
Jenoduše celý den!"
Máma křičí dál:
"Čert aby tě Náno vzal!"
A přesně v tom okamžiku
vylétl čertík ze šuplíku.
"Bu bu bu ty malá hloupá,
nevidíš, jak slunce nad kopečky stoupá?
Bude zářit celý den
a tak hajdy z peřin ven!"
Máma stojí, mlčí,
Nána se pod peřinou krčí
a jak se náhle objevil,
lup!, čert je zas fuč,
jako by tu nikdy nebyl.
"Náno, budeš už teď vstávat?"
ptá se zkoprnělá máma.
Nána jen kývá hlavičkou
a hledá sukni s blůzičkou.
A tak naše milá Nána
od toho kouzelného rána
vstává sama podle budíku
a pečlivě si uklízí v šuplíku.
|
Káva a rohlík s medem
v jídelním voze
kručení v břiše
neumlčí
jen podráždí chuťové buňky
cinkání cizích příborů
krotitelka emocí
a šest strážců mravů
vypsat se z kocoviny pomáhá
to ještě není ani začátek
záblesky míjených lamp
a sebestřední básníci
kam oko dohlédne
a coca cola šumí
Záchranná brzda
jak obrázek na stěně
realismus made by ČD
brýlatý Maďar pojídá krevetu
a tobě lepí prsty od medu
podívám se pod stůl
nadzvednu ubrus
a vyplaším přízraky
u tvých nohou
otočím se k vedlejšímu stolu
a pohladím pěkný svetr
jedeme dál
a mince chřestí
při své nekonečné migraci
Nic neobvyklého
a pár starostlivých pohledů navrch
stádečko samých samců
ve volné přírodě nevídané
ubalit brko na bílém ubruse
v myšlenkách předhánět vlak
ve kterém sedím
vzrušena mužským loktem
ležícím opodál
není úniku z jídelního vozu
kde zní verše velikých a dávno mrtvých.
|
Zvedni mi zase náladu
- aspoň to můžeš -
když už mi nechceš zvedat sukni,
nebo snad chceš
a jen nevíš jak,
když se mi ramena chvějí?
Zvedni mi náladu
a jako Fénix z popela
se také zvednu
a svedu všechny ty boje s úsměvem.
Zvedni ten padací most
mezi námi,
je to těžké
a není to těžké,
látka poklopce váží milionkrát víc.
Zvedni konečně koutky v úsměvu
a já zvednu hlavu ke slunci
v odpověď
na všechna tvá ale.
|
Trav se mnou čas,
ať je pěkně otrávený
bolestí, sladkostí,
lehkostí a velkou porcí smaženice;
černovlasé víly
princové s blátem mezi prsty
přírodní a přirození,
střízlivějící a šumějící
jak ta voda v potoce,
pomalu odtékáme všichni;
hladová štěňata
dvě do sebe trvale zapletená ve hře
dětinské i milostné.
Ó šlechetný čerstvý chlebe
- nedělní zázraku!
S nedopitým pivem
vidíš maličkaté pravdy
a víkend je naskládaný v autě,
hipíci v džínách
a bez džínů za stanovou plachtou
jak na divadle
v nahotě jedineční
techničtí
unavení.
Cibule a primitivní pudy
chvíli před odjezdem.
|
Z mlhy se vynořila
obludná noční tramvaj
a zima zalézá pod látku
stéká po zádech
a nepříjemně vibruje někde u beder.
Samota
hýčkaná i nenáviděná
rozmázla mi pod okem slzu
a zatahala mě za konečky vlasů.
Beznadějně prázdná ulice
uprostřed noci
uprostřed léta
uprostřed trochu hořkých myšlenek.
Opilecké halekání
- zdálo se mi?
A jak to mlha dělá,
že nikdy není slyšet,
když přichází?
|
Nesmíš trpět za to
co mé duši udělám já sama
už není na koho svalovat vinu
ženy jsou vinny
muži jsou vinni
každý jen sám sebou
sám sebe bere dolů
sám sebe zdvihá
ze dna - z posledního schodu
sám sebe usazuje ke společnému stolu
je nám spolu dobře - tak proč ne
Proč je zaklínadlo
a v očích se dějí kouzla
když to noc dovolí.
|
Naše stany
oddělené ostrůvky v moři deště
naše duše
trosečníci s jinými.
Jak stanuješ - tak žiješ.
Můj svět je pro tentokrát
uvnitř celý modrý
se čtvercem růžového světla na stropě
když ležím na zádech
je svět něžný
zdá se.
Také dnes v mém světě spí se mnou dívka
hnědé vlasy zmuchlané ve tváři
přitažlivé boky
zrovna jen tušené
pod spacákem
skryté očím
ne však fantazii.
Spící a nádherná
je mým spolutrosečníkem
a ani o tom neví.
Kapky na umělé látce
jsou jak hvězdné nebe
že nebi jsi blízko
je jen halucinace z přemíry přání.
Uzavřená - víc uvnitř než venku
uzamčená plastikovým zipem
made in Thaiwan
na mé straně drhne
ostatně jako vždy
-
nikdy nespi se ženou
která má víc problémů než ty
a tak je náramně logické
že zrovna my dvě bok po boku
střídáme nádechy a výdechy.
Kdo tu není - mě nezajímá.
Kdo tu je - mě netrápí.
|
Studený vítr nutí vše tančit
opouštíme úkryt u vody
a cesta začíná
kolem starých krásných domů
- jsou na prodej? -
pak údolím podél potoka
tam silnice navazuje
značení modrou velí jasně
pivo a polévka
a v další vesnici
už jenom rozjívené chutě
šicí stroj na dvoře
pamatuj si ho!
Vesnice za vesnicí
nožičky bolí
a jen si myslíme
že už jsme v cíli
tady totiž všechno začíná
na autobusové zastávce.
Teď putujeme čtyři
a slunce klesá pomalu a opatrně
těch nápadů!
Tisíc každý!
Někteří z nás už sotva pletou nohama
a je čas večeře
trochu pozdní a punkové
kyblíček třešní a sáček popcornu
s tak plným břichem
už chci jenom ležet
tak najdi mi místo
kde kosti složit
-
jak si kdo ustele
tak si i lehne
a ráno spočítáme ztráty.
Zima je vodnatě vynalézavá
a nejlépe hřeje lidské tělo.
Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové
možná jsem se zapomněla probudit
a jedno vím jistě:
svět je plný bubínků a bláznů
a když je neděle - nemá se spěchat
autobusy přijíždějí
odjíždějí
odjíždíme - no neskutečné!
Polévka a pivo
stálice na letní scéně
smích a chvíle nejistoty
lidičky lidi
mraky těch lidí
a potom najednou PRAHA
tak dál a dál
zas na chvíli spolu
poslední výbuchy
poslední prožitky
zakletá louka
kouzelná krajina mizení
tak zmizme také.
Do auta jako do vesmírné lodi
trochu se bojím pondělí
ale vím jistě
že smích zázračně léčí
a na některá místa
se ještě dlouho bude vzpomínat.
|
Bytosti touží unikat
jen dokud si neuvědomí
že přeci existuje možnost úniku
že přeci ony
bytosti divné
a blázni s očima básníka
a divokými vlasy
a silnými a slabými
a promlouvajícími hlasy
a s těly...
...ach ano, bytosti s těly
která mají více méně
pokaždé
správný počet částí
Jejich existence osvobozuje
cítím
jaxe zámky ve mně odmykají
jaxe závory zvedají
a krev opět proudí
Bytosti touží po úniku
dokud jim nedojde
že každým nádechem
volí únik k životu!
|
Trhám si vlasy:
Mám se ráda
Nemám se ráda
Ve žhavém odpoledni
a na obloze jediná zářivá odpověď
na všechna jak a proč
Tělo vysušené až k bolesti
a při pokusu formulovat myšlenky jasně
ti stoupají slzy do očí
Jsi tak starý
jak starý chceš být
...
síla lidské vůle je neodolatelná.
|
Válet se v řece
a válet se u řeky
na konci května
proč ne
vždyť je to příjemné
vždyť je to pěkné
když řeka šumí
když mušky létají
ulice začínají opět dýchat
lehký vánek jim pofouká rozbité chodníky
plavky schnou pomalu
a romantický pohled do zeleně kolem
není s kým sdílet.
|
Za tmou a kouřem
slyším
že měla bych se bát
Nebojím se nebojím
proč se bát v malém a soukromém ráji
když zlobu jenom předstírá?
Snad jen já si naháním trochu hrůzu
ale na to je jaro ještě málo silné
a oheň dává příliš mnoho chuti žít
Souboj dobra se zlem
když Zlo je vlastně dobrák od kosti
a dobrá nálada se dá koupit
za několik stokorun
Tak to zase trochu celé nedává smysl
a po světě chodí příliš mnoho cizinců
a unavený mozek
nedokáže usnout
až jsem z toho dostala chuť na Plzeň.
|
Věnováno Festivalu Kůra
duben 2014
V jedný kapse na zadku
občanku
abys věděl
kdo jsi
a v druhý kartáček na zuby
svobodná bytost si může myslet
že je to vše
co potřebuje
aby život šel po rovnějších cestách
Tak tady nedaleko chrámu
a v blízkosti vřískajících kolotočů
hledáme návody na štěstí
a dýcháme kouř a cigarety a zplodiny
zasypáni popelem
a chčijící volně ve křoví
prožíváme různé podoby štěstí.
Psi a prach a málo vody
slunce
a prázdné peněženky hned v sobotu ráno
slunce a skoromrtvola včerejšího ohně
- konečně teplo -
a spousta situací k smíchu
Pivovar kouzel a možností
od momentu k momentu
a nikdy nikde žádná možnost re-play
tady nemačkáš tlačítka
tady žiješ
jen pokud chceš.
Pokud to sám sobě dovolíš:
mít špínu za nehty
špinavá chodidla
avšak čistou duši
a otevřené srdce.
Děkuji.
|
Písmeno! Písmeno!
Nejlepší písmeno
každé jedno krásné
bláznivé, svěží
vykroužené jak ženské ňadro
ostré jak špička...
...čehože?
Nože?
Písmeno! Písmeno
ty za všechno můžeš
dýchám tě.
Duševní polévka s písmenky
polykám lžíci za lžící
nemám dost - nejsem sytá
nevěřím sytým
sytí tvou láskou nejsou.
Písmeno! Písmeno!
Píši tě Počátku
Vpíjíš se samo do sebe
a do nás všech
skrze každodennost
skrze halekání v hospodě
a líbání konečků prstů.
|
Teplé barvy.
Studená těla.
|
Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
sladce provoní sobotní ráno,
světlo svíčky
zútulňuje neuklizenou kuchyň
- doma je prostě dobře.
Teplo a důvěrně známé věci:
pár cédéček,
perníkové srdce,
hnojiva na kytky
a na stole láhev Ferneta
... pro návštěvy
... pro kolemjdoucí
... pro poutníky a blázny.
Už se k nám dlouho nezatoulal žádný...
Být doma a hostit hosty
je dobré jako samo bytí,
je to dobré, jak dobří jsou hosté:
Dobří lidé pojďte k nám!
|
Houpe se země
a je to dobře,
zmatená slova někam letí...
jak bodnutí včelou...
Sedíš tu s výrazem někoho,
kdo už je tu víc než dlouho:
nehybný - jak kámen v řece,
vše se přes něj převalí,
nebrání se,
ale neuhýbá,
pozoruje svět skrze řasy.
Chce to ten správný úhel pohledu
s barevnými jedy v pozadí
nesmí se nechat chytit
a musí se rozhodnout,
kdo je obětí a kdo lovcem
v téhle pravěké hře.
Cizí noční neklid
přejímám ho do sebe,
absorbuji
a bobtnám z těch zvuků
a nikde uklidňující vydechnutý kouř,
jen spousta dýmu;
na stole mrtvola chleba
důkladně rozpitvaná
neklidnými prsty...
Tak mladí - zpátky na svět vyvržení,
opojení životem a přesto nehybní
a tak trochu umrtvění
v omylné tmě
vyčkávat ráno...
|
Bledě oranžová zář nad městem
dává tušit život
ve všech jeho podobách.
Kolik lidí teď zažívá to, co já?
Ty, my, vy…
Každý člověk v té sídlištní hloubce
pod balkonem
má svůj příběh
všichni ti Petrové a Kláry
z drátěných šaten
jsou dneska tátové a mámy
a jejich děti mají neobvyklá jména
a svoje vlastní příběhy
zatím jen v kdovíjakých šatnách
a nad domácími úkoly.
A rozviklaní staříci močící na rohu
proplouvají časem
vyzbrojeni nakyslým zápachem
a tomu kolem už neublíží.
S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho
na jeho příběh.
A teď pozdě večer
při pohledu z výšky jedenácti pater
očima objímám betonové obry
spolkli moje kamarády z dětství
a přesto se v jejich stínech cítím doma.
|
Na ulici bez
ustání něco houká
stupňuje se to…
…ten pískot rve uši,
protrhává blánu otupělosti
– jeden by z toho zvracel,
jeden dneska před Koh I Noorem zvracel;
nestojím o společnost,
vříská si to dál
někde ve Vršovicích;
lampy jak přistávací dráha pro sobotní ráno,
cigareta mezi prsty,
ošklivý pes venčí agresivní paní
ve vytahaných teplácích…
Ticho!
Vplížilo se a zabilo veškerý zvuk.
|
Vlny ve vlasech svázané a bité.
Srdce moje nikdo nespoutá.
Smysly vínem trochu neklidné a tiché.
A city zahnané někam do kouta.
Živá voda červená se někde v žilách.
Sukýnka skládaná, trochu moc krátká.
Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.
Ošklivá stařena v barevných látkách.
|
Hladím si tělo svými vlasy,
od předklonu do záklonu,
kolem vlastní nakloněné osy
kroutím nad tím hlavou:
úsvity a bezbolestná rozednění...
Jsem si vzácná,
jsem si všední,
laskavosti plná...
|
Konec barového pultu jako obzor,
vysoké stoličky jako odrazové můstky,
odvazuju svou loď
a nevím, jak tohle zase dopadne.
Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku.
Bicí odbíjejí začátky i konce
a očima básníka uvidíš jen stejně postižené.
|
Nejlepší věci přicházejí inkognito
Zapal si svět. Honem!
Než si on zapálí tebe.
Co naplat – když ovce začne honit pastevce...
Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň.
V básni se smí prakticky cokoli.
Můžu třeba beztrestně napsat:
Miluju tě!
Nebo nějak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší věci přicházejí inkognito.
Zapal si svědomí. Honem!
Než se stanou věci, které se asi mají stát.
Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak
– už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš
... nevidíš a nevzpomínáš.
Zapal si svět. Honem!
Nic se mi v životě nedaří,
i ten poslední joint byl nějakej rozbitej
a mým botám vzal někdo jejich kouzlo.
Vím já, co se honí bláznům v hlavě?
Myslete vždy hlavně na bezpečnost:
NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dobře.
|
Dej hladovému pít
a pak obrať list.
Taky ses tak už někdy cítil?
...ráno – přepitý a hladový.
Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí.
|
⇡nahoru⇡
|
